Tohle byl první americký raketový systém na ničení letadel, jmenoval se Nike Ajax

Nike byl prvním raketovým systémem na ničení letadel. Foto: Nike byl prvním raketovým systémem na ničení letadel.Foto: Wikipedia commons

Druhá světová válka znamenala v mnoha vojenských odvětvích zásadní zlom. Přinesla jej i v oblasti protiletadlové obrany, ve které do té doby vládly hlavňové zbraně nejrůznějších ráží. Budoucnost však patřila řízeným střelám.

Když koncem války začala německá Luftwaffe nasazovat do akcí proudové a raketové letouny, začínalo být specialistům amerických ozbrojených sil jasné, že končí éra tradičního protiletadlového dělostřelectva s velkým výškovým dosahem. A budoucnost jim dala za pravdu. Hlavňové vysokokadenční protiletadlové systémy sice přetrvaly dodnes, ale používají se jen v boji na krátkou vzdálenost a proti nízko letícím letounům či vzdušným prostředkům. Ovšem protivzdušnou obranu středního a dlouhého dosahu zcela ovládly systémy s řízenými střelami. Vůbec prvním pozemním protiletadlovým raketovým systémem v historii, který byl zařazen do aktivní služby, byl americký MIM-3 Nike Ajax, do roku 1962 označovaný jako SAM-A-7, jinak také známý prostě jako Nike One.

Projekt koordinovala společnost BTL. Foto: Projekt koordinovala společnost BTL.Foto: Wikipedia commons

Náročný vývoj

Vývoj Nike Ajaxu se datuje už do doby druhé světové války, ovšem jeho vývoj velmi urychlil začátek studené války a hrozba sovětských strategických bombardérů, jejichž flotilu začal Sovětský svaz koncem 40. let vehementně budovat. Nový protiletadlový systém měl chránit nejen vojenská zařízení a základny, ale i důležité infrastrukturní body, města i průmyslové oblasti, které by se mohly stát cílem útoku. Na začátku roku 1945 vedení výzbrojního oddělení americké armády vydalo požadavek na protiletadlový systém využívající řízených střel (v tehdejší terminologii protiletadlové raketové torpédo velké ráže). Zakázka na vývoj byla přidělena firmě Bell Telephone Laboratories (BTL) a od února 1945 se datuje počátek projektu nazvaného Nike (po řecké bohyni vítězství), podle kterého získala označení hned celá série protiletadlových raketových systémů. Prvním z nich byl právě Nike Ajax.

Volba firmy BTL byla logická, šlo o jednoho z předních amerických výrobců radarové techniky, systémů radiové komunikace a dálkového řízení i zaměřovacích a lokalizačních zařízení. BTL fungovala jako hlavní kontraktor, ale na celém systému pracovalo hned několik společností. BTL měla na starost vývoj hlavního počítače a také radarových systémů. Spolu s aberdeenskou Ballistics Research Laboratory pracovali specialisté BTL na optimálním tvaru hlavice střely. Firma Picatinny Arsenal byla zodpovědná za vývoj bojové hlavice a vysoce explozivní fragmentační nálože, Frankford Arsenal zase měl zkonstruovat iniciační systém bojové hlavice, který měl být řízen povely z řídicího počítače celého systému. Letecký výrobce Douglas dostal za úkol vypracovat aerodynamické studie a navrhnout podobu střely. Na Aerojet Engineering připadl vývoj startovacího stupně na pevné raketové palivo, zatímco letecká firma Bell Aircraft měla vymyslet pohonný systém vlastní střely MIM-3.

Projekt Nike začal v roce 1945. Foto: Projekt Nike začal v roce 1945.Foto: Wikipedia commons

Strastiplná cesta k prvnímu raketovému systému

První zkušební odpal střely ještě bez bojové hlavice i naváděcí aparatury se odehrál na testovacím polygonu White Sands v Novém Mexiku v září 1946, byl to však jen začátek dlouhého procesu zkoušek, testování a hledání správného tvaru střely i nastavení všech systémů. První fáze zkoušek byla završena na začátku roku 1947. Během ní mnoho střel selhalo, jen několik jich dosáhlo požadované doletové výšky, a vyskytlo se také mnoho dalších technických problémů. Konstruktéři se například museli popasovat s nespolehlivostí startovacího stupně, potíže byly i se systémem řízení, letovou stabilitou střely atd. Teprve podrobné analýzy telemetrických údajů provedené po další sérii testovacích odpalů v roce 1948 přinesly změny, které vedly k úspěchu. Ovšem až v roce 1950 byl naplněn program zkoušek, který měl být uskutečněn už v roce 1946. I to ukazuje, jak těžká a strastiplná byla cesta k prvnímu prakticky použitelnému protiletadlovému raketovému systému na světě. 

Svého času se jednalo o výdobytek techniky. Foto: Svého času se jednalo o výdobytek techniky.Foto: Wikipedia commons

Díky výraznému pokroku ve zkouškách, ale i vyostřené mezinárodní situaci v souvislosti se začátkem války v Koreji, nečekala americká vláda na definitivní ukončení testovacího programu systému MIM-3 Nike Ajax a v roce 1951 objednala tisíc střel (tehdy ještě označované jako Nike One) a 60 pozemních kompletů pro jejich vypouštění. Na podzim onoho roku se také uskutečnila první a úspěšná zkouška celé sestavy kompletu Nike Ajax, včetně střely s nainstalovanou řídicí aparaturou, která nad polygonem v Novém Mexiku zasáhla bezpilotní dálkově řízený terč QB-17, což byla upravená létající pevnost B-17 z druhé světové války. Výroba prvních střel byla zahájena v roce 1952 a systém MIM-3 Nike Ajax byl oficiálně zaveden do služby v roce 1954.

Historii Nike trvala několik desítek let. Foto: Historii Nike trvala několik desítek let.Foto: Wikipedia commons

Staré technologie v novém kabátě

Princip, na kterém systém MIM-3 Nike Ajax fungoval, se vlastně používá dodnes. Na základě údajů získaných z radarů a zpracovaných řídicím počítačem je střela navedena pomocí radiových povelů na kolizní dráhu s cílem a ve vhodný okamžik je iniciována explozivní nálož bojové hlavice, která razancí výbuchu a množstvím vymrštěných fragmentů ničí letící letoun. Ovšem výkony i rychlost celého systému byly o poznání nižší, než je tomu u moderních protiletadlových raketových prostředků. Technologie použité u MIM-3 totiž pocházely ještě z dob 2. světové války, proto byl tento systém poměrně brzy nahrazován modernějšími následovníky.

Odpalu střely a jejímu navedení předcházelo několik procesů. Aby vůbec byla baterie Nike Ajaxů uvedena do činnosti, musela nejdřív dostat hlášení o hrozícím nebezpečí od velení protivzdušné obrany. Poplach se oznamoval telefonicky a sirénami, teprve v tomto momentu posádky protiletadlových systémů zaujímaly svá místa. MIM-3 využíval k zaměřování cíle a navedení vlastní střely dva radary. Vyhledávací radar se označoval jako LOPAR (Low-Power Acquisition Radar), jeho anténa neustále rotovala dokola a prohledávala celé okolí protiletadlového systému. Pokud byl cíl lokalizován, LOPAR předal údaje o poloze cíle sledovacímu a zaměřovacímu radaru TTR (Target-Tracking Radar). Z TTR pak do řídicího počítače putovala data o dráze, směru, výšce i vzdálenosti cíle.

Princip fungování systému se využívá dodnes. Foto: Princip fungování systému se využívá dodnes.Foto: Wikipedia commons

Ve chvíli, kdy se cílový letoun dostal do oblasti dosahu střely Nike Ajax, velitel baterie dal rozkaz k jejímu odpálení. Start se uskutečňoval pomocí startovacího raketového stupně, který byl po třech sekundách odhozen a střela pokračovala dál v letu pomocí vlastního motoru. Na cíl ji naváděl řídicí počítač prostřednictvím radiových povelů, její dráhu měnil na základě údajů ze zaměřovacího radaru. Ve vhodnou chvíli pak řídicí počítač vyslal impuls k iniciaci bojové hlavice, a tím došlo ke zničení cíle.

Nevýhodou MIM-3 byl fakt, že jeho radarové prostředky dokázaly sledovat pouze jeden cíl. To představovalo problém pro celou baterii střel, hrozilo totiž, že se na jeden cíl zaměří střel hned několik. Částečným řešením bylo zřízení velitelských center ARADCOM (Army Air Defence Command), která měla cíle bateriím přidělovat. Znamenalo to ale další prodlevu mezi nalezením cíle a jeho zničením. Proto byly koncem 50. let zavedeny datové linky IBDL, jež baterie propojovaly a díky tomu jejich velitelé měli možnost zjistit, na který cíl už jsou střely naváděny a na který nikoliv.

Systém Nike se používal až do roku 1970. Foto: Systém Nike se používal až do roku 1970.Foto: Wikipedia commons

V roce 1958 měla americká armáda rozmístěno několik stovek baterií MIM-3 po celých Spojených státech, nicméně to byl také vrchol jejich kariéry. Právě onoho roku je začaly nahrazovat systémy MIM-14 Nike Hercules s větším dosahem a schopností nést jaderné hlavice s ničivějším účinkem. Poslední baterie Nike Ajaxů pod velením ARADCOM byla deaktivována v roce 1963. Jejich služeb však i nadále využívala americká národní garda, další Nike Ajaxy používaly i ozbrojené síly Francie, Německa, Itálie, Japonska nebo například Turecka, přičemž poslední byly vyřazeny v roce 1970. Celkem bylo vyrobeno 350 pozemních odpalovacích kompletů a 13 714 střel Nike Ajax.

Text: DP

Článek

V terénním nasazení Foto:

Mungo – německá válečná multikára

Kdo by v našich končinách neznal malá komunální vozítka zvaná multikáry. Někomu je možná známo, že pocházejí z Německa, ale málokdo tuší, že existují i vojenské multikáry.